Předehra
Cestovní horečka vypukla naplno v pondělí před odjezdem. Zasaženi jsou všichni - pozná se to už jenom podle neustále se zvyšující frekvence e-mailů s dotazy, odpověďmi, dobrými radami jak co zabalit, mnohostránkovými pokyny k zájezdu od CK apod. Strategie balení je jasná: do malého kabinového zavazadla nacpat pokud možno všechny těžké, křehké a cenné věci, což u potápěčské výstroje je vlastně skoro všechno, snad kromě ploutví a neoprenu. No snad toho kabinového drobečka nebudou vážit.
Sobota 24.9.
Scházíme se v 8:00 na letišti. Naše výprava sestává z PKP a ze spřáteleného Willyteamu. Kupodivu jsou tu všichni včas, dostatečně natěšení to teplých krajin, nikdo nic doma nezapomněl, pohoda. Jen ta fronta u check-inu je hned takhle po ránu dost nepříjemná. Ale zvládáme odbavit zavazadla, ještě jedno kafíčko za nekřesťanské prachy a hurá skrz pasovku ke gejtu. Trochu nás zaráží, že letadlo ještě nestojí na místě, tušíme, že odlet se lehce posune. Taky že ano, nástup do letadla je o cca 20 min. později, následně se od kapitána dozvídáme, že zpoždění letu do Prahy způsobila stávka leteckých dispečerů v Řecku, a že jsme právě prošvihli startovací okno a musíme počkat na další. Takže čekáme, pak žádáme o povolení ke startu do Bruselu (to už vážně bez Brusele neodstartuje ani letadlo???), pak musíme někde na kraji ranveje dotankovat, no prostě samé výmluvy, a nic se ve skutečnosti neděje. Aspoň by mohli roznést nějaké panáky, když už se pořád jen omlouvají za zpoždění. Konečně letíme. Po nezbytné snídani si krátíme čas čtením, korzováním po letadle, sledováním krajiny pod námi apod. Letušky jsou veselé a hravé, připravily nám i zábavné hry - tipovací soutěž ohledně jejich věku a štafetový závod s hajzl papírem. Hustý.
Na letišti v Hurghadě již jde všechno ráz na ráz. Koupit vízum, asi 5x ukázat na různých kontrolních bodech pas a najít si svůj bágl. Máme všechno, nikdo z celé skupiny nic nepostrádá. Neuvěřitelné! Před letištní halou už na nás čekají naši dva průvodci, Vojta a Marek. Už jsou lehce nervózní, vyplout z přístavu je možné do 16:00 a vzhledem ke zpoždění se čas rychle krátí. Tak hurá do autobusu a do přístavu, popadnout bágly a rychle na loď. Jdeme do salónku na welcome drink a než se nadějeme, loď vyplouvá. Takhle rychlý odjezd z přístavu jsme v Egyptě ještě nikdo nikdy nezažili a už asi nezažijeme, to byl skutečně světový rekord. Vrháme se na kompletaci výstroje a ani nevíme jak, a už kotvíme na reefu Gotta Abu Ramada na noční check-dive. Nadšeně se vrháme do teplé vody s krásnou viditelností. Po té spoustě ponorů na Slapech je to balzám na duši. Po ponoru večeře a posezení na horní palubě.
Neděle 25.9.
Nad ránem vyplouváme směr Abu Nuhas, známý reef, který je místem posledního odpočinku mnoha lodí z různých dob. První ponor dáváme na vrak lodi Chrisoula K s nákladem dlažby, je to velká nákladní loď dobře prostupná. Poté plaveme podél útesu, o kousek dál leží vrak lodi Kimon M. Když už máme Kimon M na dohled, potkáváme želvu. Plave proti nám, bezpečným obloukem se nám vyhýbá a mizí v dáli. Nádhera. Asi větší zážitek než samotný Kimon M. Druhý ponor pak začínáme na vraku lodi Carnatic - dřevěné parolodi, ze které zbylo již pouze žebroví. Dále pokračujeme směrem na Giannis D, který leží kousek odtud, bohužel je to ale proti proudu, takže se z toho stává 20 min. vopruz. Giannis D nám to ale vynahradil. Krásné vnitřní prostory, dobře přístupná strojovna, kapitánský můstek plný mini rybiček, přes které není vůbec nic vidět a je nutné touto rybí polévkou proplavat za světlem - opravdu krása. Po druhém ponoru zvedáme kotvy a vyrážíme směr Thistlegorm, kde vydařený den zakončíme nočním ponorem. Pěkné - potmě mají ty vraky takové zvláštní kouzlo. Na palubě krokodýlí ryba, někteří šťastlivci viděli další želvu. Je možné, že to byla ta, co jsme viděli na hladině při kotvení nad Thistlegormem, která byla v první chvíli mylně označena nejmenovanou účastnicí zájezdu za mrtvého delfína ("Jééé, támhle je na hladině mrtvý delfín." - "To není delfín, to je želva, a je živá, plave." :o)
Pondělí 26.9.
Den začínáme druhým ponorem na Thistlegormu. Hlavně rychle do vody, potápěčské lodi se množí jak houby po dešti. Díky dvojčatům naplněným nitroxem máme dost času na prozkoumání celé lodi, projeli jsme si všechna skladiště po obou stranách, několikrát od zádi k přídi a zase zpět. Krátké deko na laně, proudy žádné, pohoda. Při vylézání z vody zjišťujeme, jak moc už se těšíme na snídani. Řešíme, kam dál. Rádi bychom na Rosalie Moller, ale kapitán to kategoricky zamítá. Ihned po ponoru tak vyplouváme směr Brothers a cestou zastavujeme na reefu Beacon Rock, kde má být vrak Kingistone. Zodiaky nás zavezou na místo, kotoul do vody a jde se na věc. Pod vodou nás překvapí silný proud. Vrak je sice na dohled, asi 30 m od nás, ale je velký problém se k němu proti proudu dostat a něčeho se zachytit. Nakonec to všichni zvládli, někdo to ukopal, někdo po čtyřech po dně, a za chvíli již vlajeme na vraku jako praporky. Prohlídka byla krátká, je to malý vráček, za 2 min. už není na co koukat, a tak se vydáváme na vyhlídkovou jízdu podél reefu. No jízda to byla, spíš nízký průlet kosmickou rychlostí nad reefem. Ani nemá cenu fotit, když člověk zahlídne nějaký objekt k focení, než zvedne foťák, je to již 20 m za ním. A tak jen letíme nad útesem a kocháme se. Po chvíli proud ustává a musíme plavat. Ach jo :o) Na lodi čeká oběd a odpolední siesta. Třetí ponor je tentokrát podvečerní, protože nás čeká 11-ti hodinová plavba a je třeba nejpozději v 19:00 vyrazit. Cíl je tentokrát Dunraven, vrak ležící u útesu již 135 let, jehož jméno a historie zůstávalo záhadou velmi dlouho. Prolézáme trupem po celé délce lodi. Záď obývá obrovský kanic. Za pozornost stojí tlaková nádoba parního stroje a ještě stále zachovalé parní rozvody. Kolem vraku se potlouká několik napoleonů, čtverzubců, trnuch modroskvrnných a spoustu jiné havěti. Z vody lezeme s padající tmou. Moc hezký ponor. A teď hurá na Brothers.
Úterý 27.9.
Probouzí nás ticho - po 11 hodinách utichly lodní motory. Za chvíli bude východ slunce - ve snu by mě doma nenapadlo, že budu na dovolené denně svěží startovat z postele v 5:30. Loď kotví u majáku na Big Brother, kolem je zaparkováno 6 potapěčských lodí a další 2 připlouvají. Tušíme, že pod vodou to bude hustý, bude tam víc potápěčů než ryb. Plán je vrak lodi Numibia. Nastupujeme na zodiak a jedeme na západní cíp ostrova, kde se vrháme do hlubin. Bohužel, pod vodou zjišťujeme, že vrak není na dohled, a musíme se rychle rozhodnout, na kterou stranu se podél reefu vydat. Vydáváme se s reefem po levici kolem jižní strany ostrova, ale je to proti proudu, tak to po chvíli otáčíme (jak se následně ukázalo k naší škodě) a necháme se unášet proudem kolem severní strany ostrova. Vrak nikde, reef stejný jako kdekoliv jinde (zda je to však rezervace, takže za prachy). Po 50 minutách se obeplaváváme východní cíp ostrova a dostáváme se k zaparkovaným lodím. Zklamání z nepovedeného ponoru rychle vyprchává - pod lodí plave cca 2-metrový žralok, takže fotíme a natáčíme. Bohužel plave směrem pryč od nás, takže setkání bylo opravdu jen krátké. Po snídani a nezbytném odpočinku máme druhý pokus najít vrak Numibia. Zodiaky nás opět vezou na západní roh ostrova a vyklápí nás do vln. Tentokrát se podařilo, vrak je na dohled, nad ním početné hejno barakud. Klesáme k vraku a první dírou lezeme do nitra trupu. Vrak Numibie leží na útesu šikmo, příď v cca 25m a záď někde v 75m. Klesáme trupem do 46m, kde zlomem trupu vylézáme ven a začínáme zase stoupat. Šrouby a kormidla tentokrát asi neuvidíme. Nemáme moc času, cestou zpět k lodi bychom rádi alespoň nakoukli do vraku lodi Aida II, který leží nedaleko, bohužel taky v podobných hloubkách (35-80m). Plaveme v cca 15 m, v jednu chvíli zahlédneme v modru dalšího žraloka se svými lodivody, je od nás daleko a nevšímá si nás, takže se jen vzdáleně kocháme. U Aidy II opět klesáme alespoň na krátkou chvilku nakouknout do nitra trupu, za což jsme odměněni slušnou dekompresí. Zbytek ponoru tedy zvolna stoupáme a dekompresíme. Na lodi se dozvídáme, že odplouváme z Brothers pryč. Třetí ponor už za světla nestihneme, noční ponory jsou zde stejně jako šnorchlování zakázaný, takže bychom museli sedět na lodi a čekat do zítřka. To nám až tak moc nevadí, když už jsme zaplatili vlezné 50 EUR, rádi bychom se podívali podrobněji na Aidu II, případně dali ranní ponor na Small Brother, kde by mohli být kladivouni, ale kapitán je neoblomný, startuje motory a jedeme k Safaze na útes Shaab Shear. Jsme trochu naštvaní, máme pocit vyhozených peněz, ale nic s tím nezmůžeme. Večerní ponor nám spravuje náladu. Krásný živý útes, spousta barevné havěti, jedna přítulná želva, která v minulém životě musela být modelkou - nechala se vyfotit snad 100x ze všech stran, nechala se pohladit, a když už jsme mysleli, že jí to přestalo bavit a odplula pryč, do 2 min. byla zpátky a plavala si mezi námi jako by nic, zájemce držící se za kraje krunýře povozila podél útesu, prostě paráda. Takový UW skútr bych si nechal líbit i doma na Slapech. Tento zážitek rozhodně přebil všechny ostatní dojmy z ponoru.
Středa 28.9.
Ráno popojíždíme na Salem Express, který se nachází malý kousek od našeho nočního kotviště, jen z druhé strany reefu. Je 6:00, před briefingem si dáváme čaj/kávu a sušenku, a protože vidíme přijíždět další potápěčské lodě, na nic nečekáme a hurá do gumy a do vody. Vrak trajektu leží na boku. Proplaváváme chodby plné zavazadel, matrací, a všude jsou evidentní stopy nedávné tragédie. Kufry s nápisy "Happy Journey" bereme jako smutnou ironii osudu. Člověka mrazí, když vidí na dně dlouhé chodby ležet dětský kočárek, tříkolku a jiné podobné předměty. Jako rodič ani nechci domyslet, co by člověk dělal v podobné situaci, tedy nečekaně se ocitnout v noci v rozbouřených vlnách, a řešit přežití, s pevninou sice nadohled, ale ve vlnách, větru a proudech příliš daleko i pro zdatného plavce, natož s vystrašenými 1 či 2 dětmi kolem krku. Brrr, radši si takové myšlenky vůbec nepřipouštět. Salem je jinak úžasná prolézačka, v mnoha oknech již chybí skla, takže je spousta míst, kudy se dá zaplout dovnitř i ven - do jídelny, kapitánského můstku, kajut, vnitřních chodeb. Z vody vylézáme plni dojmů. I depresívní zážitek jest silným zážitkem a přetrvá v člověku dlouho. Podobně jsem se cítil kdysi dávno po prohlídce atomového muzea v Hirošimě … Volné dopoledne si krátíme jako obvykle povalováním na palubě, případně šnorchlováním na malém útesu, který se stal pro Salem Express fatálním. Na přední palubě vedlejší lodi předvádí neznámá italská kráska v bikinách a mp3 přehrávačem na uších svůdné taneční kreace. Evidentně to nedělá poprvé, tanec jí baví a nevadí ji ani závistivé pohledy převážně mužského osazenstva okolokotvících lodí. Vystoupení je krátké, potlesk zasloužený, přídavky asi nebudou, a je po legraci. Nezbývá, než znovu na Salem. Druhý ponor je obdobný jako ten první, akorát jsme už lépe připraveni na to, co nás uvnitř vraku trajektu čeká, takže už ty depresivní pocity nejsou tak silné jako ráno. Po ponoru odjíždíme znovu na útes Shaab Shear, kotvíme ale na úplně jiném místě než včera, reef je velmi rozsáhlý. Noční ponor je tentokrát nic moc, nezajímavý, mrtvý útes téměř bez života. Nedostatek havěti vykompenzovala veselá historka z ponoru, tedy mé napadení útočnou sépií, které se nelíbilo ozařování mou 10W HIDkou (a dalšími třemi výkonnými světly). Do této chvíle jsme netušili, jaké zrychlení dokáže taková sépie vyvinout, když se rozzlobí. Najednou vyrazila, ve zlomku vteřiny překonala cca dvoumetrovou vzdálenost a jako střela proletěla mezi mou rukou držící světlo a hlavou. Netuším jak, já stačil pouze instinktivně uhnout hlavou. Muselo to vypadat groteskně, protože jen co jsem se znovu zorientoval, vidím mé 3 parťáky na tomto nočním ponoru válet se v záchvatech smíchu na dně v písku, přerývaně se z nich valí proudy bublin a automatiky si přidržují rukou, aby jim v záchvatech smíchu nevypadly z pusy. Musím se smát taky :o) Později se ještě Ondrovi T. a Willymu podařilo vyfotit murénu lovící a požírající (nebo spíš polykající) rybu podobné velikosti, jako je ona sama. Neuvěřitelné. Reef je dost členitý, viditelnost na Egypt nic moc, nevědomky jsme při návratu zaplavali do nějakého kaňonu či co a trošku bloudíme, kudy zpátky na loď, takže je z toho nakonec 80 min. ponor.
Čtvrtek 29.9.
Vstáváme standardně před šestou. Dnes je v plánu ponor na relativně nový vrak trajektu Posedonia, který po vyplutí ze Safagy začal hořet, mnoho hodin hořel a nekontrolovaně plul mezi útesy, nakonec na jeden z nich narazil, převrátil se a klesl ke dnu. Zodiaky nás z místa kotviště vezou zprava kolem reefu a klesáme přímo k vraku. Vrak je dnem vzhůru, nicméně určité vnitřní prostory jsou zespoda přístupné a je možné si je proplavat. Vracíme se k lodi kolem reefu, z této strany je útes mnohem zajímavější než ta část, co jsme viděli včera při nočním ponoru. Po snídani odplouváme, už je nejvyšší čas začít se přibližovat zpět k Hurghadě. Cestou zastavujeme na uměle potopeném vraku nákladní lodi Hebat Allam, která je potopena proti původnímu záměru hlouběji, dno je až zhruba v 45m. Vrháme se do vln v malých rozestupech a podle toho to pak vypadá na konci ponoru, všichni - asi 20 potápěčů - se scházíme na laně mezi 3 - 5m na deku. Všichni tam trávíme 10-15 min. Stručně bych to pojmenoval masakr na laně. Ještě že proud je mírný. Sice mění směr, ale není problém vznášet se poblíž lana za lehkého plavání proti proudu a manévrování mezi medůzkami. Jinak Hebat Allam leží na kýlu, není to žádný drobeček, ale přece jen už jsme po tom týdnu zvyklí na trošku větší kolosy a prolézačky, takže žádný hvězdný zážitek to pro nás není. Po ponoru jedeme dál a kotvíme na starém známém útesu Gotta Abu Ramada, kde jsme již v sobotu dělali první check-dive. Tentokrát kotvíme v jiných místech a noční ponor je moc hezký, natahujeme ho na 70 min. a užíváme si to.
Pátek 30.9.
Čeká nás poslední ponor. Popojíždíme z nočního kotviště malý kousek na ostrov s korálovým reefem Erg Abu Ramada. Je to už velmi blízko Hurghady, jezdí sem jednodenní výletní lodě, ale v šest ráno tu ještě není ani ploutev, takže se strojíme a jdeme naposledy do vody. Zodiaky nás vyvezou kousek podél reefu a vyklápí nás nad třemi pěknými korálovými věžemi. Proplouváme mezi nimi, pozorujeme barevné rybičky. Je zde spousta murén, viděli jsme jich za ponor asi pět, k tomu malé jeskyňky a tunýlky do reefu. Moc pěkné. V duchu se loučíme s tropickým mořem a pomalu se připravujeme na návrat do temných a studených hlubin Slapské přehrady jakožto našeho nejčastějšího cíle. Na reefu kotvíme až do oběda, poslední koupání a je konec, plujem do Hurghady, abychom urvali místo u mola. Celé odpoledne pak kotvíme v přístavu a pozorujeme okolní ruch. Občas jsou to skutečně tragikomické situace. Evropan by třeba neřekl, že je možné zaparkovat 6m širokou loď to 3m mezery u mola za pomoci pouze jednoho tendru a 3 zodiaků tlačících z boku příď lodi tam, kam je potřeba. Taky nás zaujal způsob manipulace se skoro prázdnými kyslíkovými distribučními láhvemi. Rozhodně u nás není obvyklé kutálet je jednu za druhou kopáním nohou skrz benzínku. U domorodců jsme postrádali už jenom jindy nezbytnou cigaretu. Asi taky mají své bezpečnostní předpisy, takže můžeme být vlastně klidní. Po večeři vyrážíme na procházku po kolonádě. Nic ale kupovat nechceme, takže to brzy obracíme a vracíme se na loď. Sedíme a likvidujeme poslední zásoby piva a jiných poživatin, přece to nebudeme tahat domů, že. Sedíme dlouho, přemýšlíme, zda má vůbec cenu chodit spát, když ve dvě vstáváme a na třetí jedeme na letiště.
Sobota 1.10.
Budíček je ve 2:00, někteří (= Klasik) nešli spát vůbec, ostatní spali hodinu a více, takže celkově nic moc. Snídaně v tuto hodinu nám přijde zbytečná, ale když už je na stole, přece ji tu nenecháme. Loučíme se s posádkou i Markem a Vojtou, potápěčskými průvodci od naši CK, starali se o nás vzorně, na tuhle loď by se klidně někdy vrátil. Autobus jako na potvoru parkuje až u výjezdu z areálu přístaviště, takže se s našimi "baťůžky" docela projdeme, ale což, na přenášení výstroje jsme všichni roky zvyklí, tak to ani nekomentujeme. Cesta na letiště trvá asi 10 min., pak jenom vystát několik front, vyplnit odletovou kartičku a zamávat pasem a chvíli vyčkat u gejtu, než nás naloží do autobusu a odvezou na ranvej k letadlu. Během čekání pozorujeme českou rodinku (rodiče, 3 děti a babička) vracející ze s dovolené, jak odněkud vytahuje a rozkládá "vietnamské" tašky a plní je kartóny laciných cigaret Royal pořízených v letištních Duty Free shopech. Vzhledem k ceně 6 USD za kartón to bude nejspíš pěkný humus, ale to jim evidentně vůbec nevadí. Nám je to jako nekuřákům jedno, jen jsme zvědavi, jak projdou přes celní inspekci na Ruzyni, a už se škodolibě těšíme, jak si je tam borci v uniformách poddají. Startujeme podle plánu v 5:05. Při stoupání se s námi Egypt loučí romantickým východem slunce nad mořem. Dostáváme snídani a pak se rychle projevuje spánkový deficit, takže usínáme (aspoň tedy já :o) a probouzíme se až při klesání na přistání v Ruzyni. Odbavení je tentokrát rychlé, do 15 min. jsme u pásu a všichni máme svá zavazadla, loučíme se a jedeme za svými blízkými.
Co říci závěrem? Bylo to fajn, jak potápění, tak pohodová atmosféra na lodi. Za to díky všem účastníkům zájezdu z Willyteamu i PKP. Nepochybně se dále budeme potkávat na našich oblíbených lokalitách na Slapech, a třeba v budoucnu zase vymyslíme a naplánujeme nějakou větší společnou akci. Návrhy na cíle příštích výprav už se během zpáteční cesty hrnuly proudem (Mexiko, Mozambik, Malajsie, Bali, Scapa Flow, Orkneye, … další náměty posílejte do PKP konfery), takže začněte už už šetřit, ať se pak nevymlouváte :o)
Zapsal: Filip Hajník
Dotazy a připomínky posílejte na
Úvod
Klub
Vstup pro členy
Škola potápění
Download
Foto galerie
Kolektory Praha 3/2014
